Viktor Kalabis

Viktor Kalabis (1923–2006) patří mezi nejvýraznější české hudební skladatele 2. pol. 20. století. Napsal 92 skladeb s opusovým číslem, z nichž do popředí vystupují zejména orchestrální díla (pět symfonií, devět nástrojových koncertů, Koncert pro orchestr, op. 25 ad.) a komorní kompozice (sedm smyčcových kvartetů, dvě nonety, tři sonáty pro klavír, Sonáta pro housle a klavír, op. 58 ad.). Devatenáct let též působil jako hudební režisér a redaktor v Československém rozhlase. Jeho manželkou byla cembalistka Zuzana Růžičková.Vystudoval gymnázium, nejprve studoval v Rychnově nad Kněžnou, po přestěhování rodiny v Jindřichově Hradci a v Soběslavi, kam bylo jindřichohradecké gymnázium za války přesunuto.
V roce 1945 nastoupil na Pražskou konzervatoř a souběžně též na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval hudební vědu, estetiku, filozofii a psychologii. Na Pražské konzervatoři si jako hlavní studijní obor zvolil kompozici, kterou studoval ve třídě Emila Hlobila.V letech 1953–1972 pracoval v Československém rozhlase jako hudební režisér a redaktor v Hlavní redakci pro děti a mládež. V roce 1966 inicioval vznik mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga pro mladé hudebníky.Po odchodu z rozhlasu se rozhodl plně věnovat hudební kompozici. Autorovy skladby vzniklé v průběhu 70. a na počátku 80. let představují vrchol jeho tvorby – do popředí v nich často vystupují existenciální témata dotýkající se smyslu lidského bytí. Tomuto zaměření patrně přispěla i neutěšená společenská atmosféra během normalizace. Kalabis mohl tomuto stavu svou tvorbou alespoň v umělecké rovině vzdorovat a v jeho dílech tak výrazně rezonují filozofické a etické aspekty.Viktor Kalabis miloval přírodu Jihočeského kraje, zejména okolí Jindřichova Hradce, kde v mládí trávil prázdniny a několik let s rodiči bydlel. V roce 1971 Kalabis se Zuzanou Růžičkovou v tomto městě zakoupili dům, který jim sloužil pro pobyty a dovolené. Kalabis zde také intenzivně komponoval.

Peter Graham

Peter Graham (1952) je hudební skladatel a improvizátor. Pod jménem Jaroslav Šťastný učí na brněnské JAMU. V kontextu české hudby však představuje spíše neakademický typ se zájmem o nekonvenční přístupy k hudební tvorbě. Od začátku sedmdesátých let patřil k nemnoha českým skladatelům, kteří vytvářeli grafické a konceptuální partitury.
Mezi interprety jeho skladeb patří například Arditti Quartet, ensemble recherche, English Chamber Orchestra, Kammersveit Reykjavíkur, Ostravská banda s dirigenty Peterem Rundelem a Rolandem Kluttigem, flétnistka Áshildur Haraldsdóttir, pianisti Jonathan Powell a Daan Vandewalle, cembalistka Barbara Maria Willi a řada dalších.
Jako klavírista-improvizátor vystupuje v duu Palagrachio (s Ivanem Palackým – amplifikovaný pletačí stroj a home made electronics), s Divergent Connections Orchestra, freejazzovým seskupením Next Phase, skupinou Brünnwerk a vede vlastní Peter Graham Trio.

Bohuslav Martinů

Bohuslav Martinů (1890–1959) prožil dětství v rodné Poličce a až do dvanácti let bydlel s rodiči na věži městského kostela. Jeho otec Ferdinand pracoval jako požárník a jeho úkolem bylo dávat pozor na město a upozorňovat na nebezpečí, hlavně na vznikající požáry. Neobvyklé místo narození a dětství jistě ovlivnilo skladatele na celý život. Studoval v Praze housle a hru na varhany, působil jako houslista v České filharmonii a jako učitel hry na housle. Roku 1923 odjíždí do Paříže studovat hudbu u Alberta Roussela a následně již zůstává ve Francii natrvalo.
Nejprve komponoval stylově různorodou hudbu vycházející z klasického školení, ale ovlivněnou moderní francouzskou hudbou (Half time, La Bagarre), jazzem (Le Jazz), folklorem a ve třicátých letech dospívá k vlastnímu velmi osobitému výrazu a komponuje svá vrcholná díla. Uváděná díla patří ke zralé a pozdní tvorbě. Písňový cyklus Nový Špalíček (1942) z amerického období přináší písňové parafráze na lidové motivy s kantabilní melodií, homofoní harmonií a vokální rytmikou. Velmi pozdní Sonatina pro klarinet a klavír z roku 1956 nese typické slohové znaky amerického období.

Karel Husa

Karel Husa (1921–2016) studoval na Pražské konzervatoři skladbu ve třídě tradicionalisty Jaroslava Řídkého a dirigování u Metoda Doležila a Pavla Dědečka. Již v době studií se dostavily první Husovy skladatelské úspěchy (Sonatina pro klavír, op. 1 a absolventská skladba Předehra pro velký orchestr, op. 3). Po válce studoval na mistrovské škole Pražské konzervatoře (absolutorium 1947) a současně v Paříži skladbu u Arthura Honeggera a Nadii Boulangerové, dirigování u Jeana Fournota, Eugène Bigota a Andrého Cluytens.Po absolutoriu a politickém převratu doma roku 1948 se Karel Husa již do vlasti nevrátil a jeho skladby prakticky zmizely z českého koncertního života. V roce 1954 nabídl Husovi Music Department of Cornell University v Ithace v USA, aby převzal na této univerzitě vyučování skladby a hudební teorie a vedení orchestru. Husa se rozhodl nabídku přijmout a v březnu 1954 přiletěl se svou ženou a dvěma dcerami do USA. V roce 1959 se stal americkým občanem a jeho původně časově omezené působení na Cornell University se změnilo v trvalé. Kromě práce skladatelské, pedagogické i dirigentské na této univerzitě byl častým hostujícím dirigentem orchestrů v USA, v mnoha evropských zemích i v Asii. V roce 1992 ukončil svoji pedagogickou činnost na zmíněné univerzitě a odešel do důchodu. Po roce 1989 Karel Husa často přijížděl do své vlasti, kde také dirigoval některá svá díla (zvláště symfonickou verzi Hudby pro Prahu 1968, například s orchestrem České filharmonie na abonentním koncertě v roce 1993). Uváděné Tři studie pro klarinet složil Husa jako povinnou skladbu pro 60. ročník Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v roce 2008 a dílo věnoval profesoru Jiřímu Hlaváčovi k jeho 60. narozeninám. Skladatel využívá klarinet na maximum. Začíná až do krajních technických možností a využívá celého rozsahu nástroje od nejhlubších tónů po čtyřčárkovanou oktávu. Klarinet předvádí nové zvukové možnosti, například bohatý vibrato, různé druhy trylku, glissando, tremolo a také čtvrttóny. Tři kontrastní části skladby napovídají tvůrčí záměr a inspiraci díla: I. Mountain Bird (Horský pták), II. Poignant Song (Tklivá píseň), III. Relentless Machine (Neúprosný stroj) a postupně představují tři různé způsoby hraní: expressivo, legato, staccato. (Použito textu z diplomové práce interpretky Anny Paulové.)

Josef Páleníček

Josef Páleníček (1914–1991) studoval klavír a hudební kompozici na pražské konzervatoři u Otokara Šína a Vítězslava Nováka a také krátce u Alberta Roussela v Paříži. Přestože se skladbě nikdy nevěnoval cele, a tvořil tedy jen v přestávkách své koncertní a pedagogické činnosti, vytvořil dílo žánrově pestré a výrazově bohaté. Základní polohu jeho hudební řeči udává syntéza neoklasicismu a moravské lidové hudby, styl blízký pařížské škole 30. let. Ve svém díle také do jisté míry navazuje na Bohuslava Martinů.Ve vrcholných dílech se Páleníčkův hudební výraz rozšiřuje směrem více romantickým, díla se vyznačují proudící pohyblivostí, tanečností, naléhavým spádem rychlých pasáží atd., v meditativních částech poetickým oparem a lehkým smutkem. Hudba je velmi barevná a velmi dobře napsaná pro jednotlivé nástroje, je kontrastní s jasnou a přímou formou sdělení. Zejména různé nástrojové koncerty (pro flétnu, klarinet, saxofon, violoncello a tři klavírní koncerty) patří k nejsilnějším Páleníčkovým skladbám. Velkým kantátovým dílem je Poéma o člověku z roku 1961. Zde uváděná Partita piccola pro clarinetto e pianoforte patří právě k těm výborným nástrojovým, často raným dílům.